Když máte to štěstí mít zahradu plnou kamenů
Na území Labského údolí se historicky nachází množství čedičových kamenů. Při cestě podél řeky Labe lze v kopcích pozorovat velká sutiště — pozůstatky sopečné činnosti, která tuto krajinu formovala před miliony let. Můj pozemek se nachází nedaleko vyhlídky Vrkoč v Ústí nad Labem, kde o tyto kameny není nouze. Pro mnohé možná noční můra ve chvíli, kdy hrábnete bagrem do podloží — které se tu střídá s pískovcem nebo jílem. Pro mě zdroj.
Ještě dnes lze v okolí vypozorovat, jak naši předkové tento materiál využívali — ke stavění opěrných zdí, základů domů, oplocení pozemků i turistických cest lesem. Stavěli z toho, co místo nabízelo. Dnes nám bohatý sortiment materiálů nabízí praktičtější alternativy — přesto lokální kámen svázaný s místem, kam patří, dává stavebním prvkům nezaměnitelné kouzlo a přirozenost, která průmyslové alternativy prostě nemají.
Jmenuji se Ivana Payerová. Profesně se věnuji grafickému designu a v Ústí nad Labem provozuji vlastní studio Design Tribu. V roce 2017 jsem se po dvaceti letech ve Španělsku a Portugalsku vrátila se dvěma syny školního věku do České republiky. Začali jsme od začátku — tvořit náš nový domov. V první řadě bylo nutné postavit domek, pak se postupně zařídit uvnitř. Koncipovala jsem ho jako velký autokaravan — maximální využití prostoru, minimalismus, život s tím nejnutnějším, přesto pohodlně.
Jak to začalo
Zahrada nevznikla z přebytku ani z touhy po okázalosti. Vznikla z nutnosti — a z odhodlání udělat něco smysluplného z toho, co bylo po ruce. Po dostavění nezbývaly prostředky na klasické venkovní úpravy. Kolem byla jen hlína, kameny po bagrování a neucelený terén v kopci.
Psal se rok 2020. Covid zastavil svět a mě zastavil přímo u prahu. Cesta od dveří k silnici se stala denní odyseou překážek a zachovat si čisté boty bylo zkrátka nemožné. A tak jsem začala přemýšlet, jak využít „vytěžený“ materiál i volný čas, který mi covidová nařízení a omezený pohyb paradoxně přinesla. Zkusila jsem položit pár kamenů u hlavního vstupu. Výsledek mě mile překvapil — vypadalo to úžasně.
Jak zahrada formovala filozofii
Čím více jsem postupovala, tím více jsem vnímala prostor kolem domku jako ucelený a přirozený — v souladu s okolní přírodou i se vším, co jsem do stavby vložila uvnitř. Čedičové kameny se ukázaly jako materiál, který mi umožnil formovat vnější prostor stejně promyšleně a citlivě, jako jsem navrhovala interiér. A jako bonus — miluji chodit naboso a kámen je pro chodidla ten nejlepší cvik.
Postupně vznikaly plochy kolem domku, dvě schodiště k parkovací zóně, část parkovací plochy, příjezdová cesta k pozemku a vyvýšené zídky. Zastavěné plochy dnes čítají XX m² a stovky kamenů — a stále přibývají.
Zahrada stále roste
Práce s kamenem ve volném čase je běh na dlouhou trať. Každý kámen vám projde několikrát rukou, než pro něj najdete to správné místo. Ve srovnání s pokládáním průmyslové dlažby je proces podstatně pomalejší — ale o to zajímavější. A o to tady jde. Ne o rychlost. O prostor, ve kterém se cítíte přirozeně.
Proč to sdílím
Od začátku se kolemjdoucí zastavují, když mě vidí při práci, a ptají se, jak to dělám. Uvědomuji si, že to, co vzniklo z nutnosti, může být inspirací pro ostatní.
Terra není návod – je to pozvání podívat se na to, co máte přímo pod nohama — a zkusit z toho něco vytvořit. Každý pozemek je jiný, každý kámen je jiný. Ale princip je stejný: využití lokálního zdroje materiálu, trpělivost, respekt k přírodě — a radost z procesu i výsledku.